ŽIVOT JE MOC PRÍMA

Krůpěj, zrcadlící se na skle malého domku uprostřed kopců, připomíná vzpomínku na dětství malého chlapečka, jenž obdobou byl spícího draka po vydatném obědě… Carlos Castanita

Žuch… s pleskotem dopadl na špinavou dlažbu vyhladovělý holub… polámaná křídla… prach zvířený dopadem, se vznáší, jak bájný pták FÉNIX, povstanuvší z popela… Carlos Castanita

Záhadný úsměv, vyhlížející z obrazu a oči, sledující každý pohyb Mistrovy ruky, která v pozvolném tahu dokončuje podobiznu ženy, která jsa Múzou tohoto muže… Carlos Castanita

Hrdelní zpěv a dusot tisíce nohou kmene v temné hudbě, dunící pouští, kdy vítr ve spirále zvedá jemný písek… Stará vráščitá tvář muže s tmavomodrou linkou uprostřed čela se usmívá v rytmu hromového zpěvu… Carlos Castanita

Uprostřed kruhu, duhovou barvou obklopeného, proudí krásná energie… Jsem na chvílí středem všehomíra a v tiché modlitbě naslouchám klidným slovům Boha uvnitř mě… Carlos Castanita

A zas z boku na bok se převaluju vedle své milé v rozestlané posteli… Víčka se pomalu klíží s každou ubíhající minutou… K ránu řev ptáku mne vytrhne ze sna… Carlos Castanita

Já jsem… a to je pouhý klam, ať odpustí mi mnohá z dam, že obloudil jsem jejich lidskou duši… mám rád Japonku na ponku a sushi… Carlos Castanita

Pod topolem nad jezerem Proč se lidi pořád žerem? Jeden druhému jdem si po krku život v kalupu a úprku… Moderní je tohle doba Čech má auto a Rus soba a přesto se žerou oba a na mě jde z toho mdloba!!! Carlos Castanita

Proč si mám všímat cizích osudů, když i ten můj je mi celkem lhostejný? Jen mi nadávejte do cyniků a zbabělců, Ale zajímá vás opravdu váš osud? Co když je to jen pouhý sen? A vy se probudíte do syrového dne!!! Carlos Castanita

Hopsa hejsa…toč se v kole, ukliď celý byt neodporuj, hele vole a džentlas zkus být, zameť v klidu, ustel postel, ber sportovně i tohle v neděli pak na mši v kostel a milé věnuj krásný pohled!!! To je život, to je krása, jak tu žijem spolem v tomhle stylu je má spása a ty žiješ s volem… Carlos Castanita

Zrána krásný pohled z okna na zasněžené vrcholky hor… a pak společně strávené chvíle ve společnosti mé milé, když přituleni k sobě se díváme do plamenů, plápolajících v krbu… Carlos Castanita

Cítím vůni esence svého života, jak koluje v mých žilách a probouzí se do nové dimenze BYTÍ… Carlos Castanita

Proč se tohle všechno děje? Proč? Z jakého důvodu? Proč spokojenost střídají chvíle beznaděje, to otáčí se kolo osudu… Tvé oči září jasem, který jsem dosud neviděl, snad políbím tě zase, jen kdybych se tak nestyděl… Carlos Castanita

Plíce se plní studeným řídkým vzduchem a já jdu za vidinou vytyčeného cíle… Na konci světa sám jen se svými myšlenkami upřenými k tvému obrazu… Nohy těžknou… Zátěž se zdá neúnosnou, ale přesto pokračuji v chůzi… Hle vrchol a k němu už jenom pár kroků… Carlos Castanita

Prolneš mým tělem, jak voda papír zmáčí… prohlásit můžu směle, já po tvé lásce lačním… Však, jak posuzovat lásku, když uchováš ji v celku, život visí na tenoučkém vlásku a ty už myslíš na veselku… Carlos Castanita

A zas ujíždím ke světlým zítřkům mým vlakem naděje, zas navštívím pár svých strýčků, ta chvilka uběhne, než se člověk naděje, když v opomění krásných chvil člověk se zastaví, aby z pramene jen pil možná na kuráž a možná na zdraví… Carlos Castanita

Já píšu spíš pro prostý lid, který je publikem mým jasně… Já nejsem Arab ani Žid, však i ty oslovují moje básně… Když v rýmu spojím slova, která mám zatím na mysli, pak snažím se zas a znova psát jasně a né nesmysly… Carlos Castanita

Jiskřička v mysli zableskne se čirá jak vodní hladina a Múza polibkem na mou tvář se snese ona…jen ona jediná S okem tak jiskrným až žasnu, snad tisíckrát jsem směl vyjádřit se slovy k tomu krásnu, však chvíli setrvává, bohužel… Carlos Castanita

Čas… co je čas? Jen ubíhající chvíle… zastav se na okamžik v uspěchané době a uvědom si vteřinu svého života v hluboké propasti věků… Carlos Castanita

Tvé jiskřičky, které se v odlesku šibalského úsměvu rozzáří v tvých hlubokých očích, podtrhnou význam jinak všedního obyčejného dne, zahaleného do studeného hávu mlhy a něco tak nedefinovatelně jemného přiletí jak anděl do mých snů… Carlos Castanita

S tou mou múzou čekám s hrůzou, co se zase vyvine… možná báseň, možná slova, však všechno tohle pomine až v propadlišti dějin zmizím já i moje básně, i když vlastně ani nevím, jestli vůbec bude krásně, až odeberu se do krajin nebeských, s poctami a nebo bez nich, tam mi spočtou chvilky „nehezký“ má milá nevěsta a já ženich půjdeme svěží do schodů za slunce západu, já ještě na tom odchodu, budu mít spoustu nápadů… Carlos Castanita

Na útesu pustého ostrova stojím sám… nedaleko zapálený signální oheň… vyhlížím loď, která by mě vzala zpět do civilizovaného světa… usínám pod vysokou palmou a nad hlavou mi krouží kormorán… Ach, jak rád bych uslyšel lidské slovo, zvuk, který by pohladil mou duši… 36 let samoty začíná působit depresivně… Carlos Castanita

Život se skládá jen z přítomných okamžiků, není pak a není předtím, uvědom si sílu vzlyku, první, druhý a teď třetí, nádech, výdech, když vzduch proudí a co přijde, když to soudím, v budoucnu či minulosti, sakra mysl je mi k zlosti a teď ještě svědomí… hryže jako myška sýra, však ve světle vědomí, objevuji BYTÍ všehomíra… Carlos Castanita

Není zbytí, když to přijde a Ty náhle procitáš na zápraží svého BYTÍ pokaždé se ocitáš, když vteřinu po vteřině projdeš svojí existencí, projdeš krůček a zas krůček zrakem do intencí, kolotoč pak roztočí se, a vše v jedno splyne, tu pravé JÁ zjeví se a hle život je jinej… Carlos Castanita

Mysl stále přemílá můj život jako v mlýnku, v mý hlavě je stále „živo“, furt slyším jen SYNKU: „Musíš tohle, musíš tamto a ber ohled na sebe a taťku s mamkou“, myšlenka jde za myšlenkou jako v magneťáku, život se jeví nití tenkou a ego má svou páku, nedá pokoj ani potom, když v posteli své usnu, je rychlejší než-li foton, já nechci žít v tom dusnu… Carlos Castanita

Celý život jak kůň v postroji, teď najednou však jasno je mi, že vracím se zpět ke Zdroji a opouštím tak hmotnou Zemi, jsa vzdálen hranicím a každé normy, existujíc jen čisté vědomí, pozbývajíc své tělesné formy, tíhy mysli, tíhy svědomí… A tak opět blíže Bohu, s krásným lehkým pocitem, odpovědně říci mohu, každý z nás se ocitnem… Carlos Castanita

Já se tak jenom dívám a pozoruji svět, jak točí sa a hýbá, tož vende sa to do pár vět… Však podstata tejto podstaty sa skrývá pod povrchy a jak už to tak bývá sú potvory aj mrchy… Carlos Castanita

Plameny ohnivé se lísají k polenu v krbu a jsa opojen skákáním jisker, které se zrcadlí v očích, se dívám do krbu a spokojeně si broukám písničku z dětství… Carlos Castanita

Stojím pod otevřeným nebem a počítám korálky na růženci… Náhle se objevuje intenzivní bílé světlo a hlas někde za horizontem vědomí zodpovídá mé všetečné otázky, tykající se smyslu existence lidského bytí... Carlos Castanita

Skvostné křivky ženského těla, spočívající na poduškách u dohořívajícího krbu a vodopád dlouhých vlasů se leskne v žáru plamenů, vrhajících na stěnu svou hru stínů… Carlos Castanita

Dej mi Bože, dej mi štěstí víc se mi snad nechce, schovám si ho sama v pěsti, jak jen to půjde lehce… A pak tohle štěstí rozdám mezi lidi, navzdory všem chmurám radost kolem sebe vidím… vždyť já lásku ve svém srdci pro každého nosím, přičaruj mi i ji krapet o to Tě teď prosím… A až budu se svým milým zase pěkně v páru, pod praporem jasně bílým potáhnem svou káru… Budoucnost svou jasnou, vidím zase směle a už v tomto okamžiku Cítím lásku…skvělé!!! Carlos Castanita

Kdo ví, co přinesou chvíle příští... kdy okamžiky plynou... kdy sekunda o sekundu se tříští... a mění se tak v jinou, kdy paralela axiomů... jde jak na běžícím pásu... v rámci universa nezamířím domů a oddám ještě se tu špásu... Možná rozhodnutí to jest mé svobodné vůle... možná též jen úkolu vesmírného půle... A sic důležitá a nepatrná součást "Vesmírné mé role", jak pravil básník kdysi: jednou si nahoře a jednou dole I přesto snažím se nést lehce svoji karmu, i někdy divím se, že zanedbávám dharmu... Jak člověk v svojí prostotě... odlehčen ducha tíhy... já stokrát pros o tě... i oči v slzách jihly... A ty jsi někde za branou... snad kdesi v červí díře.... s myšlenkou svoji zabranou.... mě necháš trpět jako zvíře... Však nový úsvit poskytne mně i tobě azyl... lehký polibek Múzy, jakoby mým nitrem se teď k tobě plazil V západu nekonečna zapadly dokonce i hvězdy.... do průmětny…promítne se tečna a já jsem doma na planetě Nesbitt Na břehu oceánu, kdy omývám ti ruce, vdechnu životodárnou Pránu, až zatetelí se mi srdce... Tvůj vlas havranní leskne se aksamytem a my jsme jaksi "nadraní" rozbřeskem nad Nesbittem Carlos Castanita Praha 27.3.2007 03:33 SELČ

Tady jsem přeplul moře nářků na Thoardoalově voru a říkám si: "což jářku... nebylo dosti zhoru?" A zvlášť jak míjejí se věky nebudu čekat na lidi, už vůbec né na člověky Carlos Castanita

A co,  tak mám nějakej ten fald navíc... ale my holky tlustý jsme klidně i v lásce "hubený" a né jak ty kočky...sice krásný, ale studený Z našich proporcí je cítit jasně něhu... A co chlapče budeš dělat s "žebřinou"? Možnost zažít velký příval sněhu, lavinu, tu krásnou,  nevinnou... Nebo prázdnou vázu bez kvítí? jak odér bez vůně, jak slunce,  co nesvítí, ale s tlustou holkou láska nestůně... Tak proč by tlustý holky neměly mít právo na  lásku? Cestu složenou z růží a drobných oblázků... Carlos Castanita 21.5.2007 Praha 0:10:00 SELČ

I když jsem tě nikdy neviděl, bylas jak přízrak krásný, s tebou jsem se nikdy nestyděl, s tebou byl hned den zas jasný, s ostatními, jejichž slova zebou, poznával jsem mnohdy také stíny, ovšem nikdy, nikdy s tebou... s tebou to bylo vždycky jiný Ve chvílích smutku, zmaru, radosti... byla jsi vždy se mnou, vždy dobrák od kosti a náturu jemnou... Snad v příštím životě potkáme se spolu, já stát budu na mostě a Ty slétneš shůry ke mně dolů... Carlos Castanita

Já zrozen, abych naplnil svou karmu Já zrozen abych dodržel svou dharmu Já zrozen v pouhém okamžiku Já zrozen v jednom vzdechu, v jednom vzlyku Já zrozen v kráse člověčí Já zrozen v lůně v bezpečí Já zrozen , abych zasil lásku Já zrozen a život na tenoučkém vlásku Já zrozen pro vesmírnou roli Já zrozen a vědě, že zrození bolí Já zrozen, abych dostál Bohu Já zrozen, vědě co tu dělat mohu Já zrozen s myslí čistou jako pramen Já zrozen v živlu jež zove se plamen Já zrozen jménem Ježíše Krista Já zrozen, to věc je víc než jistá Já zrozen se svobodnou vůlí Já zrozen proti lidské zvůli Já zrozen, abych nakonec i skonal Já zrozen, abych taktéž stonal Já zrozen pro své nedostatky Já zrozen pro nehmotné statky Já zrozen v lůně všehomíra Mé jméno je Karel nejsem tedy Míra....   Carlos Castanita

Uvíz jsem někde ve 13. století a dočasně odloučen od ženy a od dětí... muse sloužiti věrně královně chovat se jak šašek...státi nerovně Zas při konjunkci Slunce s Venuší já cestovat jsem mohl tam, kam nikdo netuší byl jsem v okamžiku na 1000 místech každý si myslí, že je to Bohu pouhý výsměch Já sic žijíc přítomností mohu být všude,  třeba i v minulosti... Jen svoji brzdnou dráhu času zanechám pro vás jak barvy duhy krásu Jsem poutník věky cestující jak poustevník osvětluji svící, cesty pravdy jasnou září jsem světlem, co víc se nerozzáří putuji sem tam věky nemysle na sebe ni na člověky mysle jen na bytosti světla na budoucnost, co skýtá se nám světlá cestuji sem tam stoletími nezatížen věkem ani staletími... Carlos Castanita

K snídani růži dám Ti já ať máš co jíst, až zavřou všechny krámy sotva dech popadám, když vidím kolem sebe dámy jak v róbách a kloboucích honosně tančíc bálem v nárocích svojich rostoucích se nespokojí s málem... Carlos Castanita

Krása mužského těla dokáže potěšit každou ženu sama si vždy chtěla od všeho trochu změnu Když mužný jedinec vezme mě do náručí To pak je tedy věc za to vám holky ručím... Carlos Castanita

Jsi žena se zemí a ohněm spojená Jsi žena s velkým "ŽET" S vlastnostmi svými krásnými zrozená A já vždy dám si záležet Bych dobrým byl Ti mužem, Jenž dostojí se svým slovem A společně nakonec můžem udělat jeden na druhého dojem... Carlos Castanita

Miluji Tě, to je jasné říkají to moje básně Miluji Tě, horoucně a něžně neříkám to jen tak zběžně Miluji tě, jak jsem ještě nemiloval, kdybych uměl malovat, tak bych si Tě namaloval... Carlos Castanita

Toho večera bylo podzimní sychravé počasí a Sára si prohřívala prokřehlé kosti doma u krbu. Za oknem se spouštěl déšť v dlouhých provazcích a ji najednou napadla tato báseň:

Všichni jsme tu jak spadané listí, Někteří horší, jiní jak lilie čistí Kdo je kdo, tím si jaksi nejsme jistí A tak tu přemítám…osud za osudem Že kdybych odešla, co mi vlastně zbude Jsme jak nádoby chudé Když však hrdě postavím se osudu Už hloupou ovcí, co se stádem jde, nebudu Však jak když žílu přetne nůž Když do života vstoupí muž, Co chtěl by stát po boku své ženy, A postaví kolem čtyři stěny Svého bytu Málo citu za úsvitu, Ještě méně zvečera, když se z něho stává příšera A já zas přemítám o princi na bílém koni Stejně jako předloni i vloni, Cožpak po ženě můžete chtít více? Když dohořívá lásky svíce…. Sára 6.9.2008 8:55 SELČ Křenice u Prahy

A jak si tato mladá žena ve vytahaném svetru a zabalená do deky, ochraňujíc tak podvědomě svou křehkou postavu před nepřízní počasí tam někde venku a nepřízní osudu tam kdesi hluboko ve své rozervané duši, uvědomuje jasně hloubku svých veršů, je jí čím dál tím víc teskno u srdce. Jasně každý rozchod bolí, ale tenhle byl o to bolestivější, když se domnívala, že Jean-Pierre, po tom dlouhém hledání, bude už konečně ten pravý muž, s kterým si založí spokojenou rodinu, ale když prozřela a závoj zamilovanosti se rozplynul, viděla, jak byla bláhová. „Asi bych se měla sebrat a začít se sebou něco dělat a ne tu utápět svůj žal v alkoholu“ blesklo jí hlavou jako jasná zpráva odněkud z podvědomí. Těžce se zvedla z křesla a zamířila do koupelny. Za chvíli už bylo slyšet horkou sprchu, jak s pleskotem dopadá na její nahé tělo. Po vydatné sprše se Sára zabalila do hebkého froté županu a zalezla si do postele, vzala do ruky knížku, že si ještě chvíli bude číst, snad přijde na jiné myšlenky, ale moc se jí to nedařilo. Písmenka divně přeskakovala před očima a myšlenkami stále byla u Jeana-Pierra a tu jí na mysl přišla další báseň:

Jsi ukrutným drakem, Co princeznu svou uchvátiti chtěl, S krvavým zrakem, dštil oheň, až sám uhořel Kdo osvobodí princeznu z jejích okovů? Kdo odvede jí zas k jejímu domovu? Tys miloval láskou…spalující, vášnivou Láskou tak velkou, až snivou Pak stal se z Tebe kámen ledový, Co miloučkého slůvka nepoví Kam poděl se ze srdce ten lásky cit Cítím se jak pes, co byl právě zbit… Sára 6.9.2008 10:07 SELČ Křenice u Prahy „Tak a dost, už musím přestat na něho myslet, jinak se zblázním“. Zavřela oči a pokoušela se usnout. Trvalo jí to asi tři hodiny, než zabrala, ale potom přišel do jejích snů zase Jean-Pierre. Celou noc se převalovala z boku na bok a pronásledovaly jí sny, o kterých by se jí radši ani nezdálo. Ráno se probudila celá říčná a byla ráda, že noční můry nejsou realitou i když by na druhou stranu toužila, aby byly. „Co si to ty huso pořád namlouváš! Pořád ho před sebou ospravedlňuješ a sama víš, že už tě nemiluje! Tak se prober z toho snu a začni žít a ne se zavírat doma jako v kleci!“. Sára sama koukala, kde sebrala najednou tolik odvahy přiznat si pravdu o jejím vztahu s Jeanem-Pierrem. V parku pod Eiffelovou věží, kam Sára zamířila následujícího rána, jí příjemně ovíval tvář podzimní větřík, honící se v korunách stromů. Na okamžik zapomněla na své trápení a ke svému údivu se i usmívala. Ani nevěděla proč, ale podzimní slunce ještě dost hřálo a to ji jitřilo mysl k veselejším myšlenkám. Po několika krocích usedla na jednu z laviček a z objemné kabely, kterou měla hozenou přes rameno, vytáhla svůj notes a tužku a pustila se do psaní již třetí básně. Jen něco málo o Sáře: Sára pocházela ze židovské rodiny, právě jí bylo čerstvých třicet let, ale na svůj věk byla velmi vyzrálá a taky zcestovalá žena. Povoláním byla malířka, ale především básnířka a spisovatelka. Na svých cestách poznala mnoho lidských osudů a příběhů, které se někdy prolínaly jejími básněmi, ale i knihami, které se prodávaly jak v České Republice, tak i v zahraničí. Žila převážnou část času v Praze, ale když ještě byla s Jeanem-Pierrem, zařídil jí malý podkrovní byteček tady v Paříži. Ale Sára nebyla odkázaná jen na Paříž, díky své překladatelské činnosti z několika jazyků, si přicházela na slušnou rentu a ta jí umožňovala cestovat po celém světě. Ale vraťme se zpět k Sáře a její básni….seděla na lavičce a pozorovala kolemjdoucí lidi a tu jí napadly první verše:

Potulnými klauny…brodíme se světem, Svět složený z fauny…my podobní dětem Lehké peří na peříčku…roztáhneme křídla Malá kapka na Tvém víčku…však poněkud zřídla Já tu stojím sama, oděna v svém hávu Oči doširoka…úsměv…a neztrácím hlavu I když život míchá karty a někdy je z něj fraška Spoléhám se jenom na rty a dělám klidně šaška Stojí nám to za to, hrát si svoje role? Když si jednou nahoře a podruhé zas dole? Sára 7.9.2008 16:01 SELČ Křenice u Prahy

Už ani netušila, jak dlouho sedí na lavičce, když ji zaujal osamělý muž středního věku sedící na lavičce naproti ní, jelikož upřeně zíral jejím směrem a když se jejich pohledy na okamžik setkaly, věnoval jí i letmý úsměv. Sára najednou sklopila zrak a předstírala, že píše do svého bloku. Nebyla jednou z těch, která by bůhvíjak ráda koketovala s cizími muži na ulici. Avšak za chvíli jí to nedalo a jen tak letmo mrkla po onom cizím muži, stále si jí prohlížel jako svatý obrázek. To ji trochu polichotilo a tak se rozhodla, věnovat mu následující báseň:

Zrak náš se setkal v ohnivém objetí Stále se nemohu ubránit dojetí Sedíš tu sám a mnou jsi uchvácen, Když Paříž nabízí Ti přehršle žen Jsi pro mne cizincem záhadným, neznámým, Jak jistě mnoho žen, chvíli Tě omámím Chci abys přišel na chvíli ke mně Až na mě promluvíš, chvět bude se země… Sára 7.9.2008 17:22 SELČ Křenice u Prahy

Tak si Sára snila svůj malý sen o setkání se „svým záhadným cizincem“, zrak upřený do notesu, když v tom ji jako blesk z čistého nebe oslovil mužský hlas: „Bon jour mademoiselle “. Sára se zprvu lekla, jsa vytržena z myšlenek, ale nakonec se usmála a odpověděla se stejně brilantní francouzštinou na pozdrav. Jak se nakonec ukázalo, z cizince se vyklubal architekt Petr rovněž žijící v Praze a v Paříži byl pracovně za obchodem. Sáře se líbil, to dá rozum a ani Petrovi nebyla Sára úplně lhostejná a jak si tak povídali, ani si nevšimli jak se smráká. Když se blížil konec jejich hovoru, Petr si všiml Sářina notesu: „Sáro Ty píšeš?“ „Jasně, vždyť jsem ti říkala, že jsem básnířka a spisovatelka“. „A jaké básně píšeš? Tím myslím, jestli třeba píšeš i pro děti nebo jenom pro dospělé?“ „Píšu podle svých fantazií, ale převážně píšu pro dospělé“. „A mohla bys mi jednu na ukázku přečíst?“ „Dobře, ale říkám jsou to jenom fantazie“. A tak Sára schválně vybrala báseň POTULNÍ KLAUNI, jelikož ta se jí zdála nejpřiměřenější. Nebyla ani tak smutně depresivní, jako předešlé dvě a tou poslední nechtěla Petrovi bůhvíjak zvedat sebevědomí, aby si nemyslel, že to bude mít tak jednoduché. Když se loučili, dal Petr Sáře svoji vizitku a nezapomněl se zeptat, zda ji bude moci vidět ještě někdy příště? „Ale klidně“, odpověděla Sára ledabyle, aby to hned nevypadalo, že se zamilovala jako nějaká školačka. Ale v hloubi duše se už nemohla dočkat příštího setkání. Když za ni zaklaply dveře jejího pařížského podkrovního bytu, dolehla na ni opět samota, ale tentokráte už nepropadala svým pochmurným náladám, ale s radostí vzpomínala na příjemně strávené odpoledne v Petrově společnosti. „A jaký měl hezký oči a ta pusa…ten musí umět určitě dobře líbat“. „Hmmm…architekt“, dívala se se zalíbením na Petrovu vizitku. „Prostě fešák“, notovala si do rytmu toku svých vzpomínek. A jelikož měla opravdu dobrou náladu, otevřela si svoji oblíbenou značku vína a nalila si sklenici. Uchopila dvěma prsty nožku sklenice a pomalu usrkávala rty zlatavého moku, který jemně dráždil chuťové buňky…vzala blok a začala opět tvořit:

Pravda skrytá ve víně, Je až kdesi na dně Vyřknout lze prý ji nevinně, Ale nelze ji vyřknout až tak snadně Až na dně jak poklad ukrytá Je tahle paní z domu smutku Někdy bývá tvrdě zarytá A to pak bolí vskutku Poodhal roušku tajemství, Když zvědav hledíš do zrcadla Jsi jak laň a máš své hájemství A naděj na lež ta už dávno zvadla…. Sára 12.9.2008 15:02 SELČ Praha-Letná

Byl pátek 10 hodin dopoledne a Sára se ještě převalovala v posteli a ne a ne se probudit. Za oknem foukal podzimní vítr a hnal listí spadané ze stromů po ulici, jakoby si s ním hrál na honěnou. Nakonec se Sára silou vůle donutila otevřít oči a vstát. Odběhla do koupelny jen tak v saténové košilce, která halila její štíhlou postavu a za chvíli už byl slyšet zvuk proudu vody. Poté si uvařila kávu a dala si dva toasty jako vydatnou snídani. Náhle, jako čistý blesk z nebe, ji napadlo, že když vlastně na dnes nemá žádný pořádný program, mohla by dát vědět Petrovi, zda by s ní třeba nezašel na oběd. A tak se chopila mobilního telefonu a vyťukala číslo z Petrovy vizitky. S uchem přiloženým ke sluchátku potom nervózně čekala, až se na druhé straně ozve hlas, který ji okouzlil před několika dny pod Eiffelovkou. „Prosím Ing.Konečný“, ozvalo se na druhé straně, „Salut, tady Sára, jak se máš?“ „Ahoj Sáro už jsem myslel, že snad nikdy nezavoláš…byl bych Ti zavolal já, ale jaksi si mně nedala svoje telefonní číslo“. „To víš, chtěla jsem si nechat čas na rozmyšlenou“. „No ale teď Ti volám….no a chci se zeptat….teda vím, že je to moc na rychlo a že už máš třeba nějaké plány na dnešek…prostě se chci zeptat jestli bys se mnou nezašel někam na oběd?“ „Ale ano, rád strávím krásné odpoledne s tak báječnou ženou, jakou bezesporu jsi…“ Znám jednu báječnou restauraci, kousek tam, co jsme se poznali…vyhovovalo by Ti to kolem jedné?“ „To bude skvělé, musím ještě dokončit několik stránek z mé nové knihy a odnést konečnou verzi do 12té hodiny do vydavatelství. „Dobře tak v jednu hodinu u naší lavičky?“ „Ano, dobře“. Po tomto rozhovoru, se Sára dala do psaní zatím poslední své knihy z uměleckého prostředí, které tak důvěrně sama znala. Kolem půl dvanácté měla hotový celý rukopis a tak ho chvatně strčila do kabely, kterou tak ráda nosila, vzala si kabát, na hlavu slušivý baret a vyrazila do nakladatelství a následně na místo schůzky s Petrem. Seděla na lavičce sotva pět minut, když se po jejím pravém boku ozvalo nadšené „Ahoj“. Petr byl dochvilný a toho si na mužích opravdu cenila a navíc ji přinesl nádhernou rudou růži, která stejně jako ona vyzařovala krásu a eleganci. Něžně jí políbil ruku, nabídl rámě a poté spolu odkráčeli, Sára zavěšená do Petra, směrem k jeho oblíbené restauraci. „Táááák a jsme tady“, pronesl hrdě Petr. Sára byla nadšena, protože malá restaurace, zastrčená v úzké uličce, poskytovala nejen potřebnou intimitu, ale i krásný výhled na Seinu. Pohodlně se usadili ke stolu a než dorazil číšník načal Petr společnou konverzaci: „Jsem moc rád, že jsi se ozvala“. „Dala bych vědět dříve, ale tlačil mě termín dokončení mé knihy, takže jsem nevěděla, kde mi hlava stojí“. „A o čem bude tvoje nová kniha?“ „Bude pojednávat o dvou ženách, které se osudově setkají ve vzájemném milostném vztahu a obě se pohybují v uměleckém prostředí, ale víc prozrazovat nebudu“. „Byl bych poctěn, kdybys mi věnovala první výtisk i s věnováním“. „Mile ráda“ mrkla na něj spiklenecky. „Bon jour, pane, jsem nesmírně rád, že jste nás opět poctil svou milou návštěvou, zdravím i Vás madam“, přivítal je číšník, který jim přinesl jídelní lístky. „Děkuji za milé přivítáni“, ujal se konverzace Petr. „Na začátek bychom si dali Chardonay ročník 1969 a jako předkrm Vaší specialitu kachní paštiku s křupavou bagetou“. „zajisté“ odvětil číšník a odešel.. „Kde jsme zakončili náš hovor? A už vím...bavili jsme se o tvé knize, už se nemohu dočkat, až si jí přečtu...“ „A co obnáší tvoje práce Petře?“ „Teď právě renovujeme jeden hotel na nábřeží Seiny“. „Musí to být náramně zajímvá a tvůrčí práce?“ „Myslím, že o nic míň zajímavější a kreativnější než ta tvoje, Sáro!“ „Ty jsi umělkyně na poli literatury a poezie, já zase umělec na poli architektury“, usmál se Petr svému příměru. Sára se na maličkou chvíli zasnila a přála si, aby tato chvíle příjemného a nevázaného rozhovoru trvala věčně. Najednou jí přišly na mysl verše budoucí básně:

A slovo za slovem, jak v řece pluje ryba ty se svým proslovem... jen ať nestane se chyba pár frází prohodíš ty ke mně letí vzduchem nádherně lahodí, když setkají se s mojím uchem možná je to tvoje práce zalíbit se mně jak slečně, vésti skvělé konverzace doufám, že potrvá to věčně... Sára 17.9.2008 14:39 SELČ Praha-Letná

„Tak vážení, tady se to nese....kachní paštika a čerstvá bageta, doufám, že panstvu bude chutnat?“, usmíval se číšník s jistou familierností. „Smím se vás zeptat, zda-li jste si vybrali i hlavní jídlo?“ „Ano“, ujal se Petr rázně slova, „dali bychom si Pangasius filet v olivovém oleji s bazalkou a citronem a před tím ještě polévku La soupe a ľoignon gratinée au fromage a jako dezert La créme brulée a pokud smíme poprosit ještě o jednu láhev Chateau la croix du Duc 2006“. „Bude to všechno, monsieur?“ „Prozatím ano“. Čísník nonšalatně odkráčel s Petrovou objednávkou do kuchyně. Za okamžik byl zpět a donesl další láhev vína a na Petrův nenápadný pokyn nalil první doušek Sáře, aby ona tentokráte rozhodla, zda víno bude vyhovovat. „Oui“, pokývla souhlasně hlavou na důkaz spokojenosti. Číšník nalil každému do sklenice a odporoučel se za jinými hosty. A u stolu se opět rozvinula živá debata mezi Petrem a Sárou. „Koukám, že ve vínech se vyznáš! Jako mladší jsem jezdila na Jižní Moravu a tam se tradovalo, že víno je jako žena. Taky se tak dobře vyznáš v ženách?“ „Asi bych měl, že?“ „Je pravda, že si víc rozumím se ženami než s muži, i když v mé práci je zase víc zastoupen mužský element, ale ženy mě odjakživa podvědomě přitahovaly, je přeci jenom víc témat, na která s nimy můžeš debatovat. Muži mají konverzaci jaksi upřenou na fotbal, hokej a pivo, aspoň tedy převážná většina, abych neházel všechny do jednoho pytle.“ „A ty nemáš rád sport?“ „Ale ano, tak třeba ze všeho nejvíc mám rád rugby, to je jediný mužský sport, který je pro opravdové chlapy a není tak zákeřný jako například fotbal“. „Pověz mi ještě něco o sobě, co děláš rád, jaké máš koníčky...zájmy...já tě vlastně vůbec neznám?“ „OK, ale na oplátku pak povíš ty mně zase něco o sobě, vždyť já jsem na tom stejně, taky tě téměř neznám!“ „Dobře ujednáno!“ „A kde mám vlastně začít?“, takhle bezradného ho ještě neviděla. „Tak dětství jsi měl šťastné?“ „Jo to jo, moje rodina je skvělá. Mám vlastně ještě jednoho bratra a sestru“. „Jak se jmenují?“ „Pavel a Klára“. „Čím se živí?“ „Klára má příbuzný obor tomu mému, je bytovou designerkou a Pavel je pilotem u ČSA.“ „A co rodiče ještě máš?“ „Jo jo naši jsou báječní, to víš sice stará škola, ale mají pochopení i pro nás mladé a navíc mají moc hezký vztah. Jinak jsem po střední nastoupil na vysokou a pak jsem začal dělat v oboru.“ „A co páni architekti mají i nějaké koníčky, nebo jsou zahleděni jen do své práce?“ „No je pravdou, že na koníčky mi moc času nezbývá, jelikož jsem většinu času vytížen svou prací, ale přesto jednoho velkého koníčka mám a tím je astrologie.“ „Aha to se zajímáš o hvězdy, že ano?“ „Ne tak docela, spíše sestavuji horoskopy pro klienty a i když přitom pracuji s planetami, tak s jejich symboly a významy, než jako fyzikálními tělesy. Ty jsi měla na mysli zřejmě astronomii, že?“ „Ano, představovala jsem si tě jak někde s teleskopem pozoruješ noční oblohu“, zasmála se svému omylu Sára. „No to ne, jak jsem řekl, dělám horoskopy pro klienty a známé“. „A co všechno potřebuješ k sestrojení takového horoskopu?“, Sára očividně ožila, neboť tato oblast jí byla zcela neznámá a teď tu seděl někdo vedle ní, který ji tento obor mohl hodně přiblížit, nebo jí podat patřičné informace a ona toho rozhodně hodlala využít.“ „Tak dnes už existují dobré astrologické programy, které kus práce udělají za tebe. No a k tomu, abys mohla sestrojit horoskop potřebuješ...nejlépe jméno dotyčného a pak datum narození i rok, přesný čas narození a to pokud možno na minuty, jelikož i 4 minuty + anebo – Ti můžou posunout Ascendent do jiného znamení, no a nakonec místo narození, tedy město, či vesnici, kde jsi poprvé spatřila světlo tohoto světa. Tyto data zadáš do programu a program sám Ti nakreslí kolečko...vlastní horoskop i s domy v patřičném systému...já například používám systém Placidův.“ „Ty Petře a co je vlastně ten Ascendent?“ „Ascendent?“, zopakoval Petr Sářinu otázku, jako by se chtěl ujistit, že se ptá právě na tohle. „Ascendent, nebo-li východní obzor je průsečík onoho východního obzoru s nebeskou ekliptikou a tím dostaneš i stupeň, na kterém Ascendent leží, jinak taky ovlivňuje naše chování ke svému okolí to podle toho, do jakého znamení padá...tak jak nás druzí vnímají a mimo jiného ovlivňuje i naši fyziognomii. „Páni, to jsem vůbec netušila, že je to takhle komplikované....A co se dá z takového horoskopu všechno vyčíst?“, položila další otázku. Mezitím, co byli zabráni do diskuze o horoskopech, přinesl jim číšník první objednané jídlo. S chutí se pustili do konzumace, ale ani Sářina otázka nezůstala nezodpovězená. „Vidím, že Tě to hodně zajímá, ale abych Ti o astrologii řekl vše, potřebovali bychom v podstatě více času“, zafilozofoval Petr a pokračoval v zodpovídání dotazu: „Nejdříve je nutno prozkoumat postavení Slunce, Luny a již zmíněného Ascendentu....no a poté také domy nám něco napoví o dotyčném jedinci...první dům o něm samém, jako osobnosti, druhý jsou jeho finance, třetí představuje bratry, sestry, blízké okolí, studium a krátké cesty, čtvrtý, kterému se taky říká Hlubina Nebe je rodina a domov, pátý se zabývá dětmi, hrami, milenci či milenkami, šestý každodenní prací a zdravím, sedmý nebo-li Descendent výpovídá o partnerovi, ale i různých spolcích, osmý...dům okultistů je dům smrti, ale i dědictví, devátý zastupuje dlouhé cestování a vysoká studia, desátý, nazývaný Střed Nebe se zabývá kariérou, jedenáctý jsou naši přátelé, nebo adoptované děti a dvanáctý...je dům zkoušek, odloučení.“ „Taky musíš sledovat vládce domů při výkladu, jestli v onom či jiném domě je či není planeta, v jakém je znamení, domě a jak je aspektovaná.“ „Tak to už je na mě trochu moc“, přiznala Sára. „Víš Ty co, buď mojí příští klientkou na horoskop a vše, co jsem ti tu vyprávěl, Ti vysvětlím na Tvém nativním horoskopu, jinak bychom zůstali u pouhé teorie a ta nemusí být vždy každému hned napoprvé srozumitelná.“ „Souhlasíš?“ „Neměla bych to brát jako rafinovanou záminku pro další setkání?“, rozesmála se Sára. „Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, že na astrologii jednou budu lovit ženy.“, tentokrát se začali smát oba. Mezitím dojedli polévku a číšník jim přinesl hlavní jídlo, krásně vypadalo a ještě lépe chutnalo. A opět se rozběhla živá diskuse: „Tak a Teď jsi na řadě Ty Sáro se svým životním příběhem.“, mrkl lehce na svou souputnici. „Ano, ano, co jsem slíbila, to i splním“, slastně polkla první sousto a hned pokračovala: „Jak jsi jistě poznal podle mého jména, pocházím z židovské rodiny. Sourozenců mám celkem šest, 4 sestry a 2 bratry, sestry se jmenují Rachel, Ester, Miriam a Julie a bratři Nathan a Noel. Otec s matkou kdysi založili rodinou firmu a všichni mí sourozenci jsou v ní zainteresováni, až na mě. Já chtěla být odjakživa nezávislá a pro sebe. Tak jsem vystudovala vysokou, obor světová literatura, kromě toho že píšu básně a romány, ještě překládám různé autory z angličtiny, francouštiny, španělštiny, portugalštiny, italštiny a němčiny. To je největší zdroj mých příjmů. A k mému velkému koníčku patří malování, což mi přináší též nemalý zisk, jelikož jsem měla už několik vernisáží po celém světě, takže by se dalo říct, že můj koníček se mi stal povoláním.“ „Tak to je zhruba v kostce celý můj dosavadní život“, poznamenala s lehkou ironií v hlase. „Vypadá to, jako bys s něčím nebyla až tak úplně spokojena...trápí Tě snad něco?“, položil Petr svou otázku s vážnou tváří. Sára se trochu lekla, že by to na ní bylo tak vidět, že se ještě zotavuje z rozchodu s Jean-Pierrem? „Má mu o tom povědět, nebo si to nechat pro sebe?“ „Nad čím přemýšlíš?“ zasáhl ji tímto dotazem, jako šíp vystřelený z luku a to přímo do nejcitlivějšího místa...do srdce. „Víš“..., začala pomalu Sára, před čtyřmi roky jsem se v Bruselu na jedné z mých vernisáží seznámila s jedním moc milým Francouzem, byl realitní makléř a bydlel tady v Paříži a po několika rocích jsme začali plánovat společnou budoucnost....no a já asi před měsícem zjistila, že kromě mě má ještě další dvě milenky...tak jsme se rozešli...a já jsem do dneška z toho smutná....když s někým žiješ tak dlouho, jen tak lehce ho ze srdce ani z hlavy nevymažeš.“ „To mě opravdu mrzí, ale myslím si, že tak hezká žena jako jsi ty nebude mít o nápadníky nouzi“, zkusil Petr povzbudit posmutnělou Sáru. „No a jak jsi na tom ty?“ opáčila, jako by chtěla kontrovat. „Já se před deseti lety oženil, narodila se nám krásná dvojčata...holčičky, ale žena měla záhy těžkou autonehodu a zemřela při ní, tak jsem zůstal na holky sám, ženu už jsem nehledal, na to jsem moc Moniku miloval, abych za ní hledal náhradu a tak jsem se spíš upnul na práci a když nejsem v Praze, hlídají holky naši. „Ježíš, to je smutné...Ty ztratíš milovaného člověka tak hrozným způsobem a já tu brečím jak hloupá husa, že mě podvedl chlap!“ „To nemůžeš tak posuzovat, svým způsobem Tě to taky ranilo a nechalo šrám na srdci...a víš ty co, dáme si dezert, sladké nám oběma zvedne náladu“, ukončil debatu na smutné téma Petr s razantností muže. „Ty ale víš, jak člověku zlepšit náladu“, pochválila ho Sára a s jemnou ženskou grácií se na něj usmála. Když dokončili konzumaci celého oběda, včetně dezertu a druhé láhve vína, přišel číšník a zeptal se: „Budou si vážení hosté ještě něco přát?“ „Nikoli...zaplatíme“, pronesl Petr na číšnikovu adresu a dodal: „Oběd i víno bylo opět znamenité“ „Děkuji monsieur, vyřídím to našemu kuchaři...budete platit zvlášť a nebo dohromady?“ „Dohromady...přineste mi prosím účet.“ Číšník odešel pro účet. „Dnes tě zvu na oběd já“, oznámil Petr Sáře krátce, protože se už zase vracel číšník s účtem. „Je to ale gentleman, pan architekt“, pomyslela si Sára a už jí vytanula na mysli další báseň.

Přišel jsi s kytkou ve klopě, v padnoucím dobrém kvádru jak lovec kořisti na stopě sebevědomí své v jádru jistě jak Cassanova svedl jsi mnoho žen já ptám se sebe znova, Kdo je ten gentleman? Vysoká postava... chování je nádherný skvost a při tom zůstává, když k mému srdci stavíš most... Sára 21.9.2008 21:33 SELČ Praha 7-Letná

Když odešli z restaurace, pomalu se procházeli po nábřeží Seiny. Petr nabídl Sáře rámě a ona se lehce zavěsila, podívala se na něj a řekla: „Jsi moc príma mužský, ale to už jsi jistě slyšel mockrát...za to dnešní pozvání...Tě příště zvu já, ke mně domů a uvařím nějakou židovskou specialitu.“ „Rád to přijmu a budeme mi velkou ctí, aspoň poznám jak se vyznáš ve vašem kulinářském umění“, významně pokýval hlavou. A tak Sára, začala vyprávět o složitosti židovské kuchyně: „Hlavní náboženská pravidla platná v židovské kuchyni jsou obsaženy v Tóře a jsou známa jako kašrut. To, že je zakázáno jíst určité druhy zvířat, například vepře, koně a z ryb úhoře či jesetera, je známo i z jiných kultur. Tady se však co nejpřísněji dodržuje pečlivé oddělení jídel masitých od jídel obsahující mléko. Zachovávají se i časové odstupy od konzumace jednotlivých druhů jídel. Sníš-li maso nebo pokrm, který maso obsahoval třeba jen z malé části, nesmíš šest hodin jíst ani pít nic, co by obsahovalo mléko. Po mléčném jídle je zase nutné čekat jednu hodinu, než se můžeš zakousnout třeba do hovězího řízku.“ „Při zpracování navzájem neslučitelných potravin se používá i jiná sada nádobí, skleničky, příbory, ale například i utěrky. Větší hotely v Izraeli mají dokonce dvoje samostatné kuchyně s identickým zařízením a na přípravu jídel dohlíží rabín, na nakupování košer masa zase menakér. Řezníkovi, který má oprávnění zabíjet dobytek a drůbež podle zásad kašturu (porážené zvíře musí být zbaveno krve jedním řezem, který přetne krční tepnu děje se tak proto, aby zvíře zbytečně netrpělo) se říká šochet. V běžných domácnostech se maso zakoupí v košer obchodech a nechá se před zpracováním ještě odležet v soli, aby se tak odstranil i zbytek krve. Judaismus totiž věří, že v krvi zvířat přetrvává jeho duše a proto je jeho konzumace zakázána.“ „Výraz košer je v Evropě chápán trochu přeneseně. Jako něco co je kvalitní, prověřené, nešizené. V hebrejštině má ale význam čistý, povolený a odkazuje na rozlišení potravin podle rituální čistoty.“ Teď se zase nestačil divit Petr, jak je Sára znalá všech těch přísných náboženských pravidel, při přípravě pokrmů. „Máš tedy opravdu můj obdiv, tohle si vše pamatovat a ještě podle toho připravit chutné jídlo.“ „To víš moji rodiče jsou ortodoxní židé a tak jsme měli přísnou výchovu, všech sedm dětí, a proto potom hůře nesli, že jsem se osamostatnila a stala se nezávislou, než abych jako mých zbylých šest sourozenců vedla s nimi rodinou firmu.“ „Já sice pocházím z ortodoxní židovské rodiny, ale sama už tak ortodoxní nejsem, jsem spíše otevřená a přístupná všemu.“ „A to je právě to, co na Tobě obdivuju, jsi opravdu okouzlující žena Sáro“. Stoupla si na špičky a jemně ho políbila na tvář: „Děkuji Ti Petře, vždyť i ty máš svoje nezanedbatelné kvality!“ Podíval se na ni a obdařil ji širokým úsměvem. „Víš ty co? Pojď, ukážu ti pár pařížských kostelů....mají nádherné vitráže a také pěkné oltáře a jsou i architektonicky zajímavé.“ „Velice ráda, pokud mi k tomu dáš i odborný výklad a určitě to bude něco jiného, než jít do synagogy.“ „No však uvidíš sama.“ Navštívili několik pařížských kostelů, Petr Sáře vyprávěl o vitrážích, ale hlavně o architektonických prvcích jednotlivých staveb. Nevěděli ani jak a najednou byl večer. „Děkuji Ti za pěkný den, oběd, ale i prohlídku kostelů a zajímavý výklad...už budu muset jít...“ „A smím tě doprovodit domů?“ „Budu si jistější, že se ti cestou nic nestane, kdyby si šla sama.“ „Budu ráda“, odpověděla spokojeně Sára. Když přišli před dům, kde Sára bydlela, políbil ji Petr z obou stran na tváře a chtěl se rozloučit, když ho chytila jemně za ruku a zeptala se: „Petře nechceš jít ještě na chvíli nahoru na skleničku?“ „Pokud Tě to nebude nějak obtěžovat?“ „Ne naopak, budu velice ráda, pokud mé pozvání přijmeš!“ „OK, přijímám.“ Mlčky stoupali schodištěm, až se ocitli před Sářiným bytem...vytáhla klíče a naučeným způsobem zasunula klíče do klíčové dírky a odemkla. Vkročili do útulně zařízeného podkrovního bytu a na Petra tu dýchla atmosféra uměleckého světa. Všude na stěnách byly obrazy, které ho hned na první pohled okouzlily svou propracovaností. Chvíli se rozhlížel po bytě, mezitím co Sára odběhla do lednice pro láhev Chateauneuf-du-Pape, Cuvée du Baron 2005, což byla její oblíbená značka červeného vína. V kuchyni vzala dvě sklenice na tenké nožce a donesla do obývacího pokoje, kde už seděl Petr pohodlně uveleben do obrovského proutěného křesla. „Tady jsem přinesla nějaké červené víno“, schválně bagatelizovala svůj výběr Sára, zvědavá jak bude reagovat Petr. „Ty řekneš nějaké víno a ono je to jedno z výborných francouzských vín...tohle totiž taky znám, svou chutí připomíná černý rybíz a švestky“, dodal znalecky. „Koukám, že i Ty ve vínech nebudeš neznalá“, vyslovil tak nepřímo pochvalu jejímu vkusu. „Máš moc pěkný byt“, pokračoval ve chválení. „Počkej tu chvíli, jen zajdu do kuchyně připravit lehkou večeři.“ „Dobře, zatím se tu budu kochat těmi obrazy, co jsi zřejmě namalovala ty, že ano?“ „Ano to jsou moje výtvory“, volala už z kuchyně Sára. „Tak tady to je pane inženýre, čerstvý kozí sýr a bageta, to k tomu vínu půjde znamenitě“, přišla po chvíli s malým občerstvením. „Prosím Tě hlavně mě netituluj pane inženýre, to mi vždy připomene práci a mé pracovní závazky“, dělal se naoko pohoršeným Petr. „Už to nevyslovím ani omylem, sklopila zrak jako cudná dívka. Oba se rozesmáli a věděli, že jsou zase na stejné vlně. Jak tak seděli a povídali si o Sářiných obrazech a dalších zážitcích z uplynulého dne, ani si nevšimli, jak letí čas...byl páteční večer a oba se cítili příjemně ve vzájemné společnosti. „Po dlouhé chvíli se Petr zastavil a jako by se zamyslel, povídá Sáře: „Víš, chtěl jsem Ti to říct už dřív...“ na chvíli se odmlčel, byl drobně nervózní z toho, co chtěl Sáře říci a nevěděl, jak to ona přijme. „Ano poslouchám, co jsi mi to chtěl říct?“, zpozorněla Sára. „Chtěl jsem Ti říct, že jsi opravdu kouzelná žena Sáro a jsem rád, že jsem tě poznal a byl bych moc rád, kdybys se mnou chodila...“ Sáře byly jasné Petrovy sympatie již dlouho a proto bez velkého váhání souhlasila, jelikož ani jí Petr nebyl lhostejný. A v tu chvíli jí vytanuly na mysli následující verše:

Slastná je chvíle, kdy Tvá ruka přejíždí mou kůži, vidím v Tvé síle že dech můj najednou se úží kdy tělo s tělem splyne v jednom propletenci naše milování je najednou tak jiné jsme lehcí, malí, tencí A poté, když noc se s ránem skříží postel je rozestlaná ústa Tvá se k mojím zase blíží a na nich zůstala chuť slaná... Sára 4.10.2008 10:00 SELČ Praha 7-Letná

Petr byl rozradostněn Sářinou odpovědí, vstal z křesla přistoupil k ní a políbil ji na ústa. Sára polibek opětovala...a nakonec oba zamířili do ložnice, kde se začali vášnivě milovat. Když se ráno probudili po promilované noci, oba hodnou chvíli leželi a jen tak se navzájem něžně mazlili a smáli se na sebe jako dvě malé děti...štěstím, že od nynějška patří jeden druhému, přičemž Sáře bleskla hlavou následující báseň:

Jsi přízrak ze tmy, co vloudil se do mé přítomnosti ptám se: Čí zrak to letmý, mého já se zhostí? Ty jsi mě uchopiv a líbal celou noc říkám si: Jaký div, že nade mnou nemáš ještě moc! Vždyť kouzlo gentlemana přemoci klidně může Ty však víš, že jsem křehká žena a že nejvíc potěší mě růže... Sára 9.10.2008 10:34 SELČ Praha 7-Letná

Vše lze říci květinou slovem či větou jedinou lze říct mnoho, lze říct málo jen, co by za řeč stálo dámě, paní nebo slečně vše vypadá nebezpečně já chtěl bych říct jenom dík sedajíc přitom na chodník kudy už prošly stovky ženských nohou jen, co řeknou ony mně, když už sotva mohou .... Carlos Castanita 14.12.2008 16:13 Praha