ZAPISKY OCHOTNIKA

Spadané listí šustí pod mými kroky… Ve spirále k zemi padá kaštanový list… Slunce se kochá na mých pihách… Jsem šťastný, že ještě poslední podzimní paprsky prohřejí moje kosti… A syrovým vzduchem naplním plíce… Carlos Castanita

Nějak jsem uvíz ve svý době nepotřebný, opelichaný dědek snad tu někomu ještě posloužím? než nadobro zavřu oči… Zrychlený tempo šílenýho světa mi nedá vydechnout a tak se každý den trápím tím, jestli má tenhle život ještě svoji kvalitu… Přemýšlím… Co jsem to vlastně chtěl? A tak si říkám, Že ta skleróza je na tom to nejlepší… Carlos Castanita

Hle úsvit nové existence se zrodil na prahu staré duše, Jsem já to? Cítím tence, však síla jak sto pušek. A zrcadlím se v odlesku svojí tváře, myslím, že význam snu jsem vyčet z babiččina snáře… Carlos Castanita

Nalej, dělej, hejbej kostrou, žízeň už mě klátí… barman slyší mojí poznámku ostrou a já s kámou rozebírám máti. „Je to vopruz tahle doba“ stěžuju si bratru v boji, a chřtánem prolijeme oba, co na stole už stojí… „Hele vole, dáme jointa? já bych hulil achich běda“ Jaká tečka? Jaká pointa? Že už jsem trojnásobný děda… Carlos Castanita

Jsem ostrůvkem v klubku zmijí, které však nade mnou nemá žádnou moc, živím se různě…třeba poezií a nevnímám, když den mění se v noc. Je to však námaha zůstat vždy sám sebou a těžký život proto mám, nad ohněm hřeju ruce, které zebou a v krutém světě lidí zůstávám zas sám… Carlos Castanita

Žhnoucí oči vzdálených světel jasně zářících do tiché mrazivé noci… jsem zcela vysán tím velkoměstem a bez energie se toulám prázdnými ulicemi s  jasnou  představou:  Pryč...pryč...pryč z tohohle města upírů... Carlos Castanita

Jak dav slepých ovcí jde dav vstříc porážce hnán nemilosrdným osudem… Tu člověk prostý vystoupí z řady a hromovým hlasem, ale tak klidným, osloví zbytek národa, který tu po tisíciletí žil svými tradicemi a zákony… Carlos Castanita

Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám a potřetí už chytám slinu a v naší krčmě sedím sám. Ach Villone, ty básníku, vyvstáváš v moji mysli, teď sbírám vajgla z chodníku a ani nevím na co myslím… Carlos Castanita

Proč Země pouhou kuličkou jesti? To zatím jenom tušíme, jdou kolem toho dohady a zvěsti a nic moc o tom nevíme… A jak jsme na tom s gravitací? To je také záhada… Proč muži na ženy jsou tací? Když obrací je jak brouky na záda… Carlos Castanita

Proplétám se labyrintem jazyků A nechápu význam tohoto světa, bloudím uličkami lidského mraveniště, pulsujícího ve spáncích cizokrajného prostředí a nebýt kompasu jistě bych byl tady cizincem… Carlos Castanita

Když sa moja milá koupe a voda jí dopadá s pleskotem na nahé tělo… Krůpěje se sráží na sametové pokožce a stékají po štíhlých nohách ve vodopádech dolů… Teplá voda bystří smysly a Ty se usmíváš, jak sedící Buddha v tiché modlitbě rozjímání očekávajíce další příval vody… Carlos Castanita

Zas migréna… a ten můj by jenom sexoval… Panebože, co je to za chlapa… Proč si aspoň nezajde s ostatníma na pivo…? Už mi zas hledá erotický zóny… A já mám tu migrénu… Ach jooooooo… prohnu tělo v předstíraném orgasmu… Sakra už mě nech spát… jen, kdyby mě tak příšerně nebolela hlava… Carlos Castanita

Tak já starý mládenec, konečně mám děvče, tohle samo není kec, ale co čert nechce? Jak to řeknu mamince? A pak také otci? Tohle bude pro ně šok a to já přeci nechci. Ale mám svú milú konečně a přece, netlač však na pilu 2x v stejné řece. A tak zkrátka jasně už to vidím taky, předložím své básně, jaképak rozpaky. Tata ten to vezme, jako chlap si myslím, Mama se s tím popere způsobem svým jistým. A tak vezu jako posel zprávu tuhle domů, připadám si jako osel spíš jako tři k tomu. Hele chlape konečně, stav se k tomu vážně, záleží ti přeci naň, tak tě prosím snažně, stav se k tomu směle s jistou klidnou pózou, tvař se hrdě, skvěle a vyjádři to prózou… Carlos Castanita

Tvoje oči přimhouřené v příslibu příchodu strážce snů, který bdí nad Tvými sny se mnou a pozorujíc Tvé nádherně souměrné křivky, klidný dech, havranní vlasy… to pohled, který naskýtá se žíznícímu poutníku uprostřed oázy životodárné… Carlos Castanita

Našel jsem tě pod dekou... Tvoje nahé tělo nahmátla má ruka, spousta něžných doteků, slastí přenádherných muka... A vlna za vlnou projíždí mým tělem jsa třen Tvou kůží bavlnnou, jak anděl do anděla vtělen... splynuvše k sobě v propletenci našich těl, jak sochy na nábřeží, každý z nás najednou tu směl být unaven i svěží... Carlos Castanita

Spojuji do rýmů slova, pramenící z mé duše a opentluji je křídly andělů, neberouc si servítků a jiných nesmyslů, bránících v rozvoji toku tónů písmen v souzvuku slabik a skládám je do vět, jenž součástí jsou mojích básní... Carlos Castanita

Hned na prvním randeti, řekla sis mi o děti, tak tu ležím, přemýšlím, jakpak na to vymýšlím, říkám si jseš přeci chlap, tohle zvládneš líp jak čáp... Carlos Castanita

Když úsměv, tak široký a oči prozradí též mnoho, pak zrak můj padne na boky, které být jakékoli mohou... Však první slova vyjdou z úst formulována v němém gestu, shovívavým být ve svém soudu zkus, vždyť ta holka si k tobě hledá cestu... Carlos Castanita

Opět se brodím závějemi do kopce k mojí chatě. Sníh křupe pod nohama a já se pachtím celá říčná strmým stoupáním. Plíce marně hltají poslední dávky mrazivého vzduchu…uff, už vidím komín a střechu, obtěžkanou bílou nadílkou… Batoh naplněn k prasknutí zásobami na týdenní pobyt v koutě nádherné zimní krajiny, kde lišky dávají dobrou noc a kde zpestřením je hvězdná obloha po setmění. Odmykám dveře, oklepu sníh z bot a vcházím do prostorné chodby. Ještě, že jsem si udělala v létě zásobu dřeva na tuhle tuhou zimu, sklípek též oplývá nespočtem lahví kvalitního vína vybraných značek a dobrých ročníků… Po té, co jsem trochu pookřála po náročné túře a vybalování zásob, svlékám propocenou košili, podprsenku a kalhotky, přičemž jsem už stihla zatopit ve velkém krbu, vévodícímu hlavní místnosti chaty. Teplo se příjemně rozlévá tělem a jsa mírně unavena, pozoruju stoupající páru z velkého hrnce, stojícího na peci v rohu místnosti. Hodila jsem na sebe starou teplou vytahanou mikinu, zakrývající mou nahotu. Nalévám si dvojku zlatavého moku, který jsem přinesla ze sklípku…Moravský Muškát ročník 1991 je připomínkou nejen roku bohatého na teplo a zlatavé paprsky slunce, které mu dodaly tu patřičnou chuť, ale také na mého francouzského ex-přítele Michaela. „Ach jooo, můj Míša, to on mě naučil ty skvělé věci o vínu…“ a tak se ukájím vzpomínkami na společně strávený čas v Burgundsku, kde měl Míša několik akrů vinic… Voda na peci dosáhla stupně teploty, kdy je vhodná k podvečerní koupeli a tak ji nalévám kouřící do velké plechové vany… Možná si řeknete, proč já holka z bohaté rodiny, trávím sama svůj čas uprostřed Francouzských Alp ve staré chatě bez komfortního vybavení. Ale ten týden, co si vždy urvu ze svého nabitého spisovatelského života, mi dokonale pročistí hlavu, takže se pak zase můžu plně koncentrovat na práci. Ale teď na ní nechci myslet…vypnout…nádech….výdech….nádech…. výdech a už pomalu nořím tělo do plné vany. Zavřu oči a nechám myšlenky plout volně myslí…. Oddávám se představám a samovolně nabírám rukama vodu a polévám si prsa a krk. Vydržela jsem v horké lázni skoro hodinu a poté jsem opět vklouzla do vytahané mikiny a froté ponožek… Za dva dny dorazí Kristýnka, moje současná přítelkyně, skvělá malířka a ještě lepší společnice pro dlouhé zimní večery. Tak už jsem pomalu dopila celou láhev a jsa mírně zmožena vínem, uléhám na kožešiny, naskládané na peci a oddávám se slastnému spánku, do kterého pronikají jemné tóny Mozartovy ukolébavky. Probudila jsem se svěží druhého dne, uvařila lahodnou snídani a začala psát novou knihu… Múza byla nakloněna mému počinu a tak slova přibývala, skládala se do vět, věty do souvětí a k večeru jsem už měla slušnou nadílku… „Musím vypnout a jít se trochu projít“, blesklo mi hlavou a tělo se najednou zvedlo, obléklo si kalhoty, svetr, teplý kabát, huňatou čepici a boty a bezmyšlenkovitě se vydalo vstříc syrovému povětří… K večeru příštího dne dorazila Kris. Sotva složila bagáž do rohu, hned se zajímala, kde se může vykoupat… „Kristýnko, doufám že si zvykneš na prosté zařízení mé chaty?“ Vzápětí na to se jako reakce ozval zvonivý smích mé přítelkyně: „Hele Sári, Ty mě máš za nějakou zmlsanou pipinu, né?“ „Prosím tě Kris, kam chodíš na ty výrazy?“ „Tož Sárinkóóó, to mňa naučili moji brněnští přátelé“, mrkla na mě významně v příslibu následujících chvil. Ohřála jsem vodu na peci a stejně, jako já před tím, tak i teď Kris, vklouzla do obstarožní vany. „Sári prosím ťa, umyla bys mi záda?“ „Kristýnko Tobě? Vždyť víš, že nemusíš ani říkat.“ Vzala jsem jemnou houbu a namydlila Kristýnce její nádherné tělo…pomalu přejíždím po štíhlém krku směrem dolů po páteři, pak mydlím nádherná pevná ňadra a bobulky bradavek najednou tvrdnou pod mými prsty a já pokračuji směrem dolů ke krásnému plochému bříšku, do intimních partií a dlouhým, štíhlým nohám… „Sárinko, co budeme dělat večer?“ zajímala se se značnou dávkou vzrušení moje mladší přítelkyně. „Chvíli budeme poslouchat klasiku… znáš Strausse?“ „Jasně, přeci nésu hlópá Sári“ „Tak jsem to nemyslela, ale ani nevím, jestli ti klasika imponuje?“ „Ale aj jo, bo v Brně chodím občas na klasiku.“ A tak večer proběhl při svíčkách, vínu, chutné večeři a Straussovi. „Tož Sári, já su nějaká uondaná, to bude asi tím povětřím.“ „Kristýnko vidíš ty kožešiny na peci, toť lože naše, kde spočinem si v náručí…“, použila jsem jazyk básníka. Kristýnka si mě změřila zkoumavým pohledem a slastně se protáhla jako kočka a tiše zavrněla: „Sárinko, já už se na Tebe mocinky těšila, ani nevíš jak!“ „Kristýnko, vždyť víš, že já tě taky miluju.“ Zhasla jsem a vylezly jsme si na pec. Kristýnka se přitulila ke mně a já jí pevně objala… naklonila jsem se k jejímu obličeji a začaly jsme se něžně, ale vášnivě líbat. Naše jazýčky se proplétaly jako dvě malá háďata a přejížděly po řadě bílých perliček. Začaly jsme hladit jedna druhou po celém těle. Mé prsty si pohrávají s bohatými blonďatými kadeřemi mé milované souputnice na této cestě za rozkoší. Ani Kristýnka nezůstává pozadu a přejíždí mi něžně svými prsty po páteři dolů k mému zadečku, hladíme se už úplně všude a obě dýcháme přerývaně a hluboce se stupňujícím se vzrušením. Pokládám Kristýnku na záda a začínám sjíždět svým hbitým jazýčkem po její krásné šíji směrem k bujnému poprsí, dlouho pak laskám bobulky bradavek, které pod mým kmitajícím jazykem dostávají tvrdosti lískového oříšku. Pevně sevřu obě ňadra do svých dlaní a začínám je hňést a masírovat… Kristýnka se začíná třást vzrušením a mně při té myšlence jezdí mráz po zádech, její dlouhé prsty hladí něžně moje záda a ani já nezůstávám bez poskvrny vzrušení… Pokračuji směrem k jejímu pupíku a jemně si pohrávám jazykem s jejím piercingem…ohromně mě to vzrušuje a cítím, jak vlhnu v klíně. Má cesta za rozkoší pokračuje dál.…zatímco levá ruka dál hněte její prsa, cítím jak se Kristýnčiny prsty zarývají do mé pokožky na zádech v příchodu prvního orgasmu. Tentokrát přidávám i levou ruku…a to už Kristýnka nevydrží a prohýbá se jako luk a slastně vzdychá v přívalu rozkoše…naše hrátky pomalu doznívají a my zemdleně ležíme jedna vedle druhé a už se jen hladíme a díváme se jedna druhé hluboce do očí… Týden příjemně uběhl a tak zase sedím s Kristýnkou v letadle mířícím na Ruzyňské letiště… „Příští týden odlétám vystavovat své obrazy do Vancouveru“, sdělila mi Kris mezi řečí a já jí po zbytek letu četla mou MINIPOVÍDKU O ROZPUSTILÉ HOLCE, kterou jsem vytvořila v rekordním čase dvou dnů samoty uprostřed Francouzských Alp… Carlos Castanita

Milenec můj mě vášnivě trtká a znavena patřičně jsem dosti, rukou vyzáblou sáhla na mě smrtka a kosu brousí si na moje kosti... A čas mizí v propadlišti dějin, jak slunce po západu, jsem nešťastná, takže ani nejím, jsem poslední paní na svém hradu... Carlos Castanita

Když dostanu tu rádoby radu do života, obvykle se jí moc neřídím, ne, ne, tohle není neochota, ale ráda si svůj život zařídím... Vím totiž sama nejlíp, kde mě tlačí bota i lokty ostré já dokážu mít a na rtech veselá vždy nota, dokážu ustoupit, ale taktéž za svoji pravdu se i bít... Carlos Castanita

Pestrobarevný kaleidoskop střípků, rozsypaných po oběžné dráze ženské planety VENUŠE, v odlesku mléčných žláz, se dotýká každé jedné z nás... Carlos Castanita

Sama zapíjím žal lehkým červeným vínem a prožívám svou lásku z pasáže... kolem prokodrcalo koňské spřežení a tlukot zraněného srdce zanikl v dusotu kopyt... Jen nalej páže další číši vína... Carlos Castanita

Já to řeknu, jak to vidím z pozice své...ženy řeknu vám to prostě, jasně můžou za to geny jakmile tě vidí mužskej v souhře křivek tvojích získá náhle pohled úzkej a v podstatě se bojí, jestli zvládne erotiku, jestli zvládne všecko, pro kondici dá pár kliků a upíchne ti děcko... Carlos Castanita

Tak jen ženské nedejte se zahanbit v běžném životě nejeden chlápek těžko snese svý spodky vystavený na plotě... Nejradši by nás měli jak hadrovou panenku to abysme jen směly být ozdobou jim na venku, když s nima utkáme se v důležitým hovoru, nejeden se trémou třese, jak v Hitchkokově hororu... Carlos Castanita

Ten, kdo vidí do duše a jehož zrak je bystrý, není nikdy opuštěn a jistě má své mistry... A já su v jádru hodná holka, ale taky potvora, život je pro mě príma školka, však neznámá mi není pokora... Až najdu chlapa, který zkrotí moje vášně, tož budu zase svou, jen mě chlapče neber příliš vážně a provázej mě tmou... Carlos Castanita

Moje tvář je jako plátno v kině... jednou tak a jednou tedy... já dokážu být kočkou, ale taky svině a poté neberu ohledy... Carlos Castanita

Co se pane téhle věci týče, já jedno řeknu Vám, já tuze nerada ty kýče a Vy prý jste taky sám? Což umění teď věru na mou duši já spatřuji i ve vínu, toť jděte bokem se svou kuší (která Vám mimochodem tedy sluší) a odhalte  v úsměvu  svou sklovinu... Carlos Castanita

Ach, jak já holka prostá, když slova tvá, jak meč vedví rozetnou ten chmurný závoj všedních dnů a objeví se svět nevšedních zážitků, kterými jsa svědkem jen moje paměť děravá... Carlos Castanita

Tohle jako ženská neměla bych říkat, přitažlivost zemská učí mě však zvykat, mít jak žena vlastní názor, to se hodně cení, ovšem holky na to pozor, když tohle to se změní a vy potom v bojkotu jdete hrdě čelem proti řádu "kokotů" v myšlence své skvělé... To pak snadno změní se na válku s těmi cvoky a jak lehce dozvím se, zbraní že jsou boky... Carlos Castanita